Černý Havran - 1. Kapitola

21. srpna 2016 v 0:14 | Tal |  Černý Havran
Je tu naprosto očekávané a naprosto překvapující. První díl mé povídky nesoucí název Černý Havran.
Doufám, že se vám bude líbit, na případné chyby mě prosím slušně upozorněte. Nečtu si obvykle po sobě příspěvky, tak je možné, že si nějaké chyby ani nevšimnu ^^
Ale nebudu nadále kecat. Doufám, že se povídka bude líbit. Přeji příjemné čtení ^^





Už zase. Tenhle týden už je to třetí kontrola Pobrů. Seděla jsem na židly a čekala, kdy se ozve nesnesitelný zvuk, který nám oznamuje, že se všichni občasné Dilvoru mají nashromáždit s průkazem v aréně. Nikdo netušil, proč nás Argoni kontrolují, ale poslední dobou to bylo často.
Zvedla jsem se ze židle a podívala se na svého malého bratra. Po smrti obou rodičů jsme zůstali sami. Mně tenkrát bylo pouhých dvanáct let a mému bratrovi pět. Od té doby, pro mě skončila škola a já si musela rychle najít práci, při které se dokáži postarat o sebe, o bratra a o dům. Bohužel, jsem neměla takové štěstí, abych se narodila do rodiny Agrů, takže jsem nikdy nezjistila, co se mým rodičům stalo. Ani nemá cenu se vyptávat. Stejně by nám to nikdo nesdělil.
"Rione, nachystej si průkaz," usmála jsem se na něj. Pomalu pustil hračku na zem a vstal. Naštěstí mě poslouchal, i když to ze začátku nebylo lehké a nepochopil, kde máma s tátou je. Po nějaké době pochopil, že se nesmí ptát, že to vůbec nemá cenu, protože mu zde nikdo neodpoví.
"Dayle? Co když tě odvedou?" pronesl potichu a já se naježila.
"Nikdy se to nestane, nemusíš se bát," stikla jsem mu ruku a podívala se na svůj průkaz. Dnešním dnem mi je osmnáct. Mám narozeniny, ale teď to beru jen jako další krok do hrobu. Ušklíbla jsem se na svou fotku. Vypadala jsem tam tak mladě, usmívající se.
Pak se náhle ozvak ten hnusný zvuk, který jsem nenáviděla. Škubla jsem sebou a chytla Riona za ruku. Pomalu jsme se vydali do arény, kde už stálo pár Pobrů.
"Heeej, Dayle!" zařvala na mě zdálky moje kamarádka Frey. Zamávala jsem ji a ona už se řinula davem za námi.
"Ahoj Rione, ty už jsi tak vyrostl," uculila se na něj a cvrnkla mu prstem do nosu. Rion se začervenal a podíval se do země.
"Nevíš, proč tohle dělají Frey?" Zamračila se a našpulila rty: "Myslím, že někoho hledají. Alespoň Erno něco říkal."
"Hledají? Koho? A proč?" Nechápala jsem logiku Agrů, hledají dalšího beránka na tu svoji zábavu? Další chlapce, ženy a dívky, kterébudou pro potěšení mladým pánům a nebo půjdou bojovat do arény?
"Hmm, to už neříkal. Nesmí o tom mluvit. Znáš pravidla Dayl, raději se na nic neptej," podívala se jinam a nervózně si zkousla ret. Bylo mi jasné, že něco ví, že jí Erno něco říkal, ale nechala jsem to tak. Nebudu se ptát, odpovědi se stejně nedočkám. Chtěla jsem se Frey ještě na něco zeptat, ale v tom na pódium vstoupila hlasatelka.
"Dobrý den občané Dilvoru. Omlouváme se, že jsou kontroly průkazů, tak časté, bohužel se zde objevila nějaká chyba a my ji musíme vyřešit. Prosím seřaďte se do řad podle vašich schopností." Poslední slovo řekla s odporem. Agrové nejsou rádi, že i my máme schopnosti. Sice nejsou takové silné jako jejich, ale máme je.
Polkla jsem, když se řady rozestoupily. Voda, oheň, vzduch a země. Můj bratr šel do řady, která ovládá vzduch, Frey šla do řady, která ovládá vodu a já zůstala jako poslední stát. U mě se žádné schopnosti neprojevily. Freyina babička mi říká, že jsem nepolíbená a že jsem tak krásná, že žádné schopnosti nepotřebuji, ale stejně se člověk cítí divně, že nemá kam zapadnout. Polkla jsem, když za mnou šel strážný.
"Padej do své řady," zahučel výstražně. Přikývla jsem a šla za bratrem. Neuškodí, když budu dělat, že ovládám vzduch. Chytla jsem bratra za ruku a usmála se. Obvykle to trvá půlhodiny a pak se jde domů nebo pracovat. Rozhlédla jsem se po aréně, když jsem si všimla královského znaku. Sám král by tu byl? To přece nedává smysl, co by on pohledával v Dilvoru, v zapadlé vesnici na západě celého kraje. Jenže se před naší hlasatelkou objevili dva muži s královským znakem. Geroni. Hledali další služebné nebo nástroje zábavy pro Argony.
Sešli mezi nás a začali kontrolovat průkazy. Bylo mi jasné, že alespoň pět Pobrů dnes odjede. Hned nás totiž nahnali do aut. Nemůžeš se ani rozloučit a pro občany Dilvoru to znamenalo, že už jsi mrtvá. Už se nikdy nevrátí.
První slečna kterou vzali ovládala oheň. Při pohledu na ní bylo jasné, že ji není více jak třináct let. Nedbalo se tu na věk, dbalo se o to, jak moc zaujmou Gerony. Ti vybírají "zábavu" pro naše milované Argony.
Další byl kluk, který bydlel pár bloků od nás, jeho rodiče vlastnili pekárnu. Už dva, tři zbývají. Když se zastavil u Frey, skoro jsem přestala dýchat, dlouho si četl její průkaz a pak zavrtěl hlavou, nevybral si ji. Místo toho vzal dívku, která stála za ní. Almony. Pak vzali další slečnu, která byla nejmladší ze všech. Deset let, její rodiče, kteří stáli za ní, vyjekli. Viděla jsem, jak se matka třepe a něco říká strážnému, ale ti ji neposlouchali. Chytli Almony za ruku a odvedli od rodiny. Matka ihned začala brečet a otec se na Gerona vražedně podíval. Jenže to co pomůže. I kdyby ho utopili, seslali na něj přívali vody, všichni začala používat svoje síly, stejně bychom nevyhráli. Oni jsou silnější, vytrénováni k boji.
Stikla jsem bratrovi ruku a objala ho. Nesmí si mě vybrat. Nesmí.
Procházeli naší řadou, zdálo se, že si z naší řady nikoho nevyberou, jenže pak se zastavili u mě. A já přestala dýchat. Celých pět minut hleděl do mého průkazu. Pak jen kývl a já už uviděla strážného jak přichází v úmyslu mě odvést.
"NE!" zařvala jsem, "já nemohu! Mám bratra! On!" Jenže nikoho to tu nezajímalo. Bratr se mě držel, ale jakmile ho strážný chytil, musel mě pustit.
"Ne! To nesmíte!" zařvala jsem znovu a očima hledala Frey. "Frey! Postarej se o bratra prosím! Postarej se o něj!" řvala jsem, když mě strkali do auta. Bylo jim to jedno, že mladý Pobr umře. Nikoho jsme nezajímali. Nevím, zda mě Frey slyšela, ale věděla jsem, že Rion není hloupý, ví, co má dělat. Vtloukla jsem mu to do hlavy třicetkrát denně, co má dělat, kdyby se stalo, že mě odvedou. A dneska, den na moje osmnácté narozeniny se stalo. Tímhle dnem už neexistuji.


V autě jsme všichni byli ticho. Dívali jsme se ven nebo sledovali jeden druhého. Já se stále dívala na ty dva Gerony, nenáviděla jsem je. Měla jsem chuť po nich řvát. Když se na mě jeden podíval a usmál se, nebyl to takový povýšený úsměv, jaký bych čekala,byl spíše soucitný. Odfrkla jsem si a otočila pohled jinam. Nezajímalo je nic, takže to jen hrál.
Protáhla jsem si ruce. Musíme jet už tak čtyři hodiny, protože se změnila krajina a z toho sezení už mě bolí zadek. Za další tři hodiny jsme zastavili na letišti. Přemýšlela jsem, jak na tom Rion je. Jestli ho Frey vzala domů. Proboha, ať přežije! Jedině o to mi jde. I když ho už nikdy neuvidím, musí přežít.
"Postavte se do řady." Zavrčel ten větší z Geronů. Vypadal jako pitbul, jako někdo, kdo by po nás skočil a ukončil náš život hned teď. Vystoupili jsme z auta a postavili se do řady. Pak nám jednomu po druhém píchli injekci. Zamračila jsem se a couvla, když došli ke mně, ale ten, který se na mě soucitně usmál, mě chytil za ruku. Ten druhý, agresivní pitbul mi to píchnul. Pak jsem cítila jen klid a to, že se mi chce spát.


Probudila jsem se v nějaké cele společně s Almony. Polkla jsem, měla jsem tak sucho v puse, že pokud se hned nenapiju, tak začnu být jako Sahara. Pomalu jsem se zvedla a na stole jsem viděla dva talířky a dva poháry vody.
"Už jsi vzhůru? Spala jsi nejdéle," promluvila tiše Almony a sedla si.
"Hmm," zamumlala jsem a okamžitě se napila. Bylo mi lépe. Rozhodně lépe. A moje pusa už se nestávala Saharou.
"Co si myslíš, že s námi udělají?" pootočila hlavu a podívala se na mě. Vždy jsem obdivovala její dlouhé blonďaté vlasy. Už od mala, snad co se narodila měla vlasy po kolena, dlouhé, krásně rovné a blonďaté. S modrýma očima a s krásnou tváří. Byla jako panenka.
"Nevím," povzdychla jsem si. Vůbec nevím, co nás čeká. Cítila jsem se jak pes, jak pes, který byl v útulku, protože to tu tak vypadalo.
"Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se po chvíli.
"Neviděla jsem je od té doby, než nám píchli tu injekci," přiznala.
Chtěla jsem se jí ještě ptát, bavit se, ale někdo otevřel velké dveře a do chodby proniklo světlo spolu s Argony. Hned jsem je poznala. Ty jejich černé oči, bez bělma. Prostě jen černé. Povýšený výraz, uniformy či krásnéhedbávné šaty.
"Takže dámy a pánové, dnes jsme přivezli naprosto excelentní kusy. Jsou vážně užásní, však uvidíte sami. Pro dámy či bojovníky je tu jeden chlapec, vážně věšák," zastavili se asi tři cely od nás. Vážně jsme byli jako psi nebo dobytek na tržbě. Chtěla jsem se smát. Kecali dlouho a u každé cely, spíše kotce, se zastavili. Nakonec přišli až k nám.
"Almony," rychle jsem si k ní sedla a chytila ji za ruku.
"A tu máme naše dvě krásky. No nejsou úchvatné? Naše mladá patnáctiletá Almony, která vypadá jako panenka. Je neposkvrněná, jestli chápete co tím myslím drahoušci," zamrkala svými dlouhými řasami. To tu chtějí prodat Almony pro potěšení mladých pánů?
"A tu je naše rudovláska. Nedívejte se do jejich očí, jsou zvláštní, mám pocit, že mě promění v kámen." Kupující se zasmáli a prohledli si nás. Zamračila jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, jak nás ti Argoni očumovali. Poté odešli k dalším celám. Polkla jsem.
"Oni... Oni si mě nechtějí koupit na potěšení, že ne?" Podívala jsem se na Almony, byla bledá a třepala se. Slyšela jsem z řečí, že Algoni jsou v sexu agresivní, dravý a chtějí uspokojit jenom sebe.
"Nekoupí." Nevěděla jsem, co po nás chtějí a k jakému účelu si nás koupí. Můžou nás koupit jako služebnictvo, jako zábavu pro jejich nejmladší, do arény, abychom se vzájemně pozabíjeli a nebo jako potěšení pro pány.
Další den pro nás přišly dvě služebné. Almony na ně zkoušela mluvit, ptát se, co dělají, kam nás vedou, a co s námi bude, ale mě bylo od začátku jasné, že neodpoví a stalo se. Pomalu se na nás ani nepodívaly. Vedly nás do místnosti, kde byla vana. Velká vana. Pokynula hlavou, že se máme vysvléct a vlézt do vody. Almony se na mě chvíli dívala, ale když jsem si sundala staré šaty a lehla si do vany pochopila. Služky nám okamžitě začaly umývat vlasy, depilovat nohy a jiné ochlupení, pořádně nás umyly, že jsem měla pocit, že se lesknu jako diamant. Stála jsem nahá před zrcadlem, když okolo mě služka omotala prostěradlo. Sedla jsem si na sedačku a přišla další, která mě začala líčit, na Almony jsem neviděla. Nalíčila mě a já si poprvé připadala jako panenka. Zvýraznila mi oči, že se mi zdály větší. Skryla malé nedostatky mé pleti a na mé velké rty dala rudou rtěnku. Nikdy jsem se v Dilvoru nemusela malovat, proto mi přišlo divné se na sebe dívat. Nevěděla jsem, jestli se mi to má libit, nebo mám být znechucená. Poté mi prostříhla mé husté, kudrnaté zrzavé vlasy. Udělala mi nějaký účes a oblékla mě do uzkých černých šatů, které dosahovali do půlky stehen a dala mi černé boty na podpatku. Když jsem se po dokončení práce podívala do zrcadla nepoznávala jsem se. Z jedné stránky se mi to líbilo, z druhé, jsem byla znechucená. Tolik zbytečných věcí na obličej.
Pak jsem uviděla Almony, nebyla tak výrazně namalovaná jako já. Vlasy ji nechaly volně rozpuštěné a měla krásné fialové šaty ve kterých doopravdy působila jako panenka. Pak nás každá odvedla jinam. Podívala jsem se na Almony a pokoušela se ji dodat odvahu úsměvem.
"Ale, ale, ale. Máme tu ohnivou ženu," přivítal mě milý hlas, hned co jsem vstoupila do místnosti. Byl to chlap,ve středním věku, který se krásně usmíval. Argon.
"Nic nemusíš říkat, Daley, já jsem tu pouze jako rádce. Nechci, aby jsi padla do rukou Inorů, ti si takovou vzácnost, jako jsi ty nezaslouží. Drž se poblíž brány, chodí tam obvykle královská rodina v doprovodu se šlechtici. Tam ty patříš." vzal pramen mých vlasů a přičuchnul si. Zamračila jsem se.
"Co bude z Almony a kde jsou ostatní?" pustil mé vlasy a podíval se na mě.
"Almony už má kupce, i ostatní mají kupce. Pouze tede by si nikdo nevybral. Proto tu jsem zlato. Chci mít za tebe pořádně tučnou sumu a vím holka, že mi s tím pomůžeš, protože jsi krásná. Krásná ohnivá dívka," zasmál se. Připadal mi nechutný. Celé tohle mi připadalo nechutné.
"Když se dostanu do královské rodiny, mám šanci přežít?" zeptala jsem se po minutě ticha. Chtěla jsem přežít z jednoho prostého důvodu. Třeba se mi podaří utéct a já uvidím Riona.
Chvíli přemýšlel, pak přikývl: "Zlatíčko, do královské rodiny se nedostaneš, ti si nekupují hračky, oni si je sami berou, ale pokud se dostaneš k nějakému šlechtici, měla by jsi přežít, nemají rádi, když dívky bojují v arénách."
Přikývla jsem: "Pomůžu vám za sebe dostat pořádnou sumu, když mi pomůžete, abych se dostala ke šlechticům, aby si mě vybrali," slizky se usmál.
"Dohodnuto ohnivá dívko." Podal mi ruku a já ji přijmula. Dnes jsem měla pouze jeden cíl. Padnout do ruky někomu, kde budu vědět, že neumřu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 21. srpna 2016 v 8:43 | Reagovat

Moc povedená povídka :-) Těším se na další díl

2 Pariah Pariah | Web | 21. srpna 2016 v 11:10 | Reagovat

Ahoj, děkuji za komentář na blogu, moc dobře si na tvůj starý blog pamatuju, jen škoda, těch povídek, co tam byly. Předpokldám, že se k Narutovi už asi nevrátíš, co?
Jinak jsem tuhle podívku jen tak proletěla a musímm říct, že píšeš stejně tak dobře jako tehdy, tedy určitě líp. Máš moc krásný design, takový jemný, moc se mi líbí, i když nejsem fanda růžové.

3 Baka Kamaru xD Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 12:37 | Reagovat

Oh, to zní docela zajímavě. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, takže se určitě těším na další díl *////*

4 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 2:48 | Reagovat

to je úžasné
Spřátelíš? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama